Ukázka z dopisů JEW

Snad nejlépe vystihují Welzlovu komplikovanou osobnost jeho dopisy zasílané svým přátelům z Dawson City.Dopisy začalydocházet v roce 1929 a zdá se, že spojení s domovinou vydrželo Welzlovi až do roku 1939. Psal Josefu Kostroňovi a Františku Kunovskému z Olomouce, do Zábřeha psal například Leopoldu Falzovi, Rudolfu Langerovi, Emě Sittové a nebo knihkupci Patkovi.

V dopisech se kromě srdečných pozdravů objevují popisy nových dobrodružství a života v Dawson City. Welzl taktně mlčí o skutečné chudobě, která na něho dolehla a raději dává „na vědomosť“ svoje úspěchy ve světě vynálezů. Vrací se také ke svému pobytu zde a nevyhne se ani tomu, aby nepřipomněl křivdy a pomluvy, kterých se mu v Zábřeze od některých zlomyslných klevetníků dostalo a které ho trápily.

Samotná mluva dopisů a Welzlův styl vyprávění dokazují, jak těžkou práci musel mít Rudolf Těsnohlídek, když připravoval první knihu o Welzlovi založenou na jeho dopisech z Hamburku. Obsah dopisů dokresluje, že Welzl byl prostým člověkem se selským rozumem, dobrým srdcem a vztahem k přírodě. Na mnoha místech je vidět přehánění, nepřesnosti a některé pasáže jsou až úsměvně prostoduché. Z Welzlovy strany to je pokus zachovat si i nadále tvář světoběžníka.

K jeho významným dopisům se pak dají počítat i dva dopisy profesoru Stefanssonovi, které jsou vyjímečné svoji délkou a také poodkrývají mnoho z Welzlova života i z pobytu v Československu.

Ukázka z dopisů  Josefu Kostroňovi a Františku Kunovskému

Když jsem potem přijel kvam na navšťevu do čecho slovenska, tak za dva dňi potem mňeli mňe juž stary a mlady klepni prace, taky i klepaři. Po celim městě už jse bubnovalo že Eskimak Welzl je v Zabřeze. Davno ještě nebylo 48 hodin, a juž mňe mňeli fabricki klepni vprace. ta prvňi povdala Vyďite tady toho stariho chcaba, ten je ještě svobodne. Druha nato povdala, von jsi ňic neumi uvařit na to ho taky žadna nechce. ta třeti povdala kerapak be ho take chtěla, von pre jsi neumi vyprat, a je velke vožralec. ta posledňi byla vdova ktera hledala muže, a ta mňe o těch klepach vypravěla. Za nějaky deň jsem jse zešel zjednou tou klepnou, a poděkoval jsem jse ji zatu čest co mňe tady udělala. Ta klepna jse namě poďivala a povdala: Poslouchejte Strečku, ta potvora co vam to vekladala, jeta největši klemperňica s Krumpachu. Vona ma takovo zlosť že ju žadne nechce, nato děla na mužsky klepe, a potem to svaďi na nas. Šel jsem potem dalejc, a od sameho smichu jsem se sotva na nohach držel. Jeden klepař jse vyjadřil že de namě vyšetřovaňi u četňictva odkuď jsem ty peňze dostal na otraty tej cesty. Když jsem ho potem chtěl nechat k soudu přivolat, tak mňe prosil, abych mu to odpusťil, že on to nemislel tak jak to povedal. Vzal jsem nato slitovaňi poněvač to byl jeden zmojich kamaradu našeho mlaďi. Jedno mlady děvče z Rovenskyho vypravěla po městě Zabřeze že jeji matka mňe nedavno vyděla za Krumpachem jse tahat zcigankama a potem slyšela že jsme kradli slepice ve Svebohově u faraře a potem nas četňici chytli u Pisarova zavezli nad do Olomouce, a tam nas odsouďili na dva roky do trestňice. Teď jsem přišel z mirova z trestňici, a vypravim že jsem přijel ze severu. Jeji matka mňe dobře znala když jsem ja choďil do školy. Jeji matka je dneska sotva 40 roku stara, a ja už jsem 49ti rok světskym cestovatelem, a jeji matka mňe dobře znala když jsem choďil v Zabřeze do školy. Ta vyborna slečna je dneska mezi 19 a 20 roku stara. V roce 1929 choďila ještě do školi v Zabřeze, nevim ale do kterej. Ta novina mňe bila pisebňe oznamena ten čas když jsem přijel nasever a tym padem jsem to taky nechal padnout. Tak to byla moje česť a přivitaňi za 32 roku spolarňich končin, do moje stare vlasťi.

 

 

Davsoňe dňe 21./5. 1931.

Važeny pane Kunovsky. Dneska 21./5. jsem obdržel od Vas to psaňi ktere jste mňe zeslal. To psaňi bylo 35 dňi na cestě. Daleje vam zděluji, že jsem tu častku od 3 dollaru od vas obdržel. Zeslal jsem vam taky zato veliko novinu všelijakech objeveňi a popisi stoho kraje. Zeslal jsem vam taky všelijake obrazky ktere jsem pravoručňe a přirodňe těch pamatňich objeveňi odebiral. Pravda! bylo to na lovu dobra příhoda k takovem mistam přijit. Odeberte jsi to kresleňi na podobizňi stroj a dělejte si kartečky stoho na prodej. Jeto vzacna pamatka z polarnich končin, ktera už je millioni roku stara. A, když jsi dobře při tom vydělate, tak jsi možete zas nějakou častku peňez zeslat, na vaše poštovňi outrati. Ja jsem zeslal panu Kostroňu všelijake kreslene obrazky a ja myslim že on vam jich pokazal. Dalejc jsem mu zeslal dva ročňi kalendaře, bez psaňi, ten jeden patři vam a ten druhi jemu. Tak jestli jste ho nedostal, tak ho od něho požadejte. Stalo by jse že by on o tom ňic nevěděl tak jse možna ty kalendaře po cestě ztratili! Já jsem jich zeslal druhou třidou počtou v měsici březnu. Nedostali jste jich ale, tak mňe nechejte o tom vědět pro jistotu. Dalejc vam pišu že jsem byl 48 dňi na cestě nazad do Davsonu. Zajimal jsem jse naramňe na tom kraji těch věčnych pustin a pralesoch. Po cestě jsem zetkal zcelema stadama karabu a musu. Nestřelil jsem ale po žadnym těch zvěři, poněvač byl ten čas, když jse zvěře běha, a to maso byva nechutne. Zmedvědama jsem jse jen dvakrat zešel, ale bez nebezpeči. Zyma je tady neustale, dešt a sněh pada neustale. Na velky patek, jsme mňeli 60 stupňu pod nulou polarňim kruhu. Ten čas když jsem odcestoval tak jsem mňel pruměrňe zymu od 20 do 48 stupňu pod nulou. Deň jako deň.

 

Davson dne 11/11 1931

33 roku synem zlateho a dalekeho severu! Kapitan Jan Welzl slavil začatek jeho 34teho roku dně 27tého řijna 1931 za polarniho obyvatele, a oznamuje: Od roku 1883 byl jsem světskym tulakem a tak až do dnes. Procestoval jsem neskorem celou Evropu pěšky. Potem jsem byl na talianskich a anglickich namořňich loďich zaměstknam za namořnika. Byl jsem topičem. Cestoval jsem do Asiji, do Afriki, Australije, a nazad kolem jizdňi a severňi Ameriki do Evropi. Vroce 1888 byl jsem volani k vojsku sloužil jsem v Brňě a Krakově u dělostřelcu. Vroce 1891 jsem byl propuštěni na dovolenou. Přijel jsem domu, a vzal jsem kratky odpočinek. Za nejaky deň jsem odcestoval do Vidně, kde jsem dostal Arsenali praci. Prace trvala jen 3 tydňe a skončila. Pusťil jsem se potem do Triesta, a pracoval jsem tam Arsenale na opravach namořňich loďich. Brzy potem matka zemřela, kde jse mňe ňic otom neoznamilo. Když jsem přišel potem domu tak jsem slyšel tu smutnou novinu potej zemřele. Studeno krvavě jsem zas odcestoval, a v roce 1893 jsem, jsi vyložel plan na cestovaňi kolem světa. Muj majetek byl 4 krejcari. Vzal jsem směr do Janova talianska. Tam jsem se dostal za topiče na jednu Anglicko lodě, ktera mňe do Vladivostoku přivezla. Tam jsem odešel, dostal jsem praci do Port Arthura Mandžuriji na kratky čas, a stam odsuď jsem odcestoval na transsibirijanskou železňici, a tam jsem pracoval, až jse prace skončila. Potem jsem zajel do Irkuska tam jsem jsi koupil koňika a vozek a odcestoval jsem přes Sibiriju do polarňich končin ledoveho moře. Cesta trvala 4 roky. Tak odroku 1883 až do roku 1898 jsem procestoval 108.000 kilometru. Stoho bylo 17.000 kilometru přes Sibiriju a 3.000 km kolem a křižem po Evropě ňekolikrate. Tu cestu jsem konal po Evropě pěšky. Dneska už je 33 rok co stravuju muj život vtěch dalekych polarňich končinach. Žiju osamotě, v pralesoch, a pusťinach. Živim jsem zlovu. Muj nedelši čas stravim kolem jezer, kde chytam rybi, a ten druhi čas zalovce. Druhym padem žiju jako poustevňiček vtěch věčnych pustinach. Mam k radosťi sobu a dvě veverky, kterem jsem dal dobre poučeňi. Tu sobu jsem potkal pralesi vnaramne smutne postavě. Soba ochroměla na uťeku jejich nepřiteloch tak sylňe že ji nebylo možna, dalejc uťikat. Slitoval jsem se naňi, vzal jsem ji domu, a tam jsem ji vyličel tu pořezanou nohu, ktera byla od padanych stromu poškozena. Sobu když jse uzdravila, tak zvostala zrovna umě, a pasla jse kolem chatrči. Mam radosť že mam zajem na tom zviřatku.